Autoři

8. května 2020 v 22:58 | Eliott

Eliott

Vincent (ft.)
Lacrimosa (ft.)



Sára



Keaton Mellark

 

28 DNÍ

8. května 2020 v 22:54 | Keaton Mellark



Michael je desetiletý chlapec s nevinnou vášní jako tisície jeho vrstevníků - chytání pokémonů skrze mobilní aplikaci. Každý den obchází okolí svého rodného města v naději, že se brzy dostane na nejvyšší úroveň, která by mu získala uznání a zájem jeho spolužáků. Vše se změní ve chvíli, kdy jej na sociální síti osloví uživatel, se kterým pomalu začíná svou zálibu o virtuální svět sdílet. Příliš pozdě mu ale dochází, že se sám stal zvěří lovenou někým jiným.


DAY 28
DAY 27
DAY 26
DAY 25
DAY 24
DAY 23
DAY 22
DAY 21
DAY 20


Bouře

1. května 2020 v 23:17 | Sára


Autobiografické dílo autorky. O mladické lásce, která dokázala zničit dva lidské životy a ukončit bezpočet menších, o kterých se běžně mlčí. Popisuje dva roky života z pohledu osmnáctileté Sáry, která vypráví o své přítelkyni a jejich bydlení v prvním společném bytě. Ačkoli se příběh zprvu zdá slunný jako krásný letní den, pomalu se společné soužití posouvá do mezí, odkud není lehké vyváznout. Posouvají se hranice, ničí se názor na otázku co je správné a co je považováno za hummání. Autorka vzpomíná na zaslepenou cestu peklem, kterou kdysi hrdě nazývala domovem.


"Doháněla mě zodpovědnost za to, čemu jsem přihlížela. Těsně po odchodu jsem do deníku napsala slova, která mohla mnohé změnit. Myšlenky, které přišly příliš pozdě.
Vyhasly další tři životy.
Každý večer jsem jim házela žrádlo. Netušila jsem, že už několik dní klesá podél studených tělíček do kalné vody. Měla sem trach se podívat, kolik dní jim ještě zbývá. Měsíc, týden, den… Čekala jsem, kdy přijdeš a začneš nadávat, že tvoje rybičky mají zase kalnou vodu. Jenže tys to nechtěla vidět.
Vločky se každý večer zasekly na tlustém povlaku plísně na hladině. Rybky jen s obtížemi skrze onu lepkavou blánu bojovaly o jídlo a o nádechy vydýchaného vzduchu v pokoji. A já tomu s pocitem viny přihlížela.
Donesla jsem ti rohlík s máslem a sýrem, věděla jsem že si ho sama nenachystáš. Polovina zůstala na talíři nahoře na skříni, než jsem ji po pár dnech odnesla do koše. Stejně jako tři mrtvá tělíčka, která jsem po dvou dnech nesla do záchodu. Snažila jsem se tě naučit zodpovědnosti za to, co sis k sobě připoutala. Místo toho jsem se stala jen vrahem, němým komplicem tvého volnomyšlenkářského sobectví."




1 | Tiché ráno
2 | Horký letní den
3 | Ticho před bouří
4 | Déšť
5 | Hromobití
6 | Noc
 


Poslední mez

29. dubna 2020 v 22:59 | Eliott



Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisici elit, sed eiusmod tempor incidunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquid ex ea commodi consequat. Quis aute iure reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Excepteur sint obcaecat cupiditat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum.


Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3


The War Tale

29. dubna 2020 v 21:48 | Eliott


Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisici elit, sed eiusmod tempor incidunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquid ex ea commodi consequat. Quis aute iure reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Excepteur sint obcaecat cupiditat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum.


Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3


Rafael's tale

29. dubna 2020 v 21:43 | Eliott

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisici elit, sed eiusmod tempor incidunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquid ex ea commodi consequat. Quis aute iure reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Excepteur sint obcaecat cupiditat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum.


Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3


Skinny

29. dubna 2020 v 17:18 | Eliott |  Shorts
"You're skinny," said Ethan quietly, maping with eyes fragile naked back of the other man. The skin was pale, marked with shadows of spine underneath.
"I'm fine." Two words with definition turned his concern down.
"You're not fine. And that's okay. It's okay not to be fine sometimes."
"It is okay to be perfect, Ethan," replied man and faced Ethan with firm look in his eyes. "Wanting this body every time you look at it. Making you regret every minute you spent in presence of another man. That is okay. And it fails. I failed."
"You're more than just a body to me."
Silence resonated in the room, as the other man kept staring in Ethan's face with expression of mixed feelings. Misunderstanded. And disgusted by all the twisted differences between the two of them.

"You don't get it. You never did."

Betonová krajina

29. dubna 2020 v 17:17 | Eliott |  Shorts
Tiše jsem za sebou přivřel kovové dveře a rozhlédl se kolem. To slastné ticho… Místo, kam jsem si chodil pravidelně vyčistit hlavu, by nenapadlo zrovna každého. Někoho by odradily těžkosti spojené s faktem, že musíte proklouznout na střechu výškové budovy. Jiné lidi, mezi které patřím i já sám, by však děsilo něco naprosto jiného.
Betonovou planinu střechy členily nahodile postavené komíny, svou mohutností a strnulostí připomínající spíše kamenné sochy než kmen stromu. Díky podvečernímu světlu vrhaly své tlusté stíny k zemi, kde se prolnuly a dobíhaly až k hranici střechy, kde společně mizely v prázdnu. Někdy mě poeticky napadalo, zda může mít stín strach, že spadne. Zřejmě ne. Dřív jsem chtěl být jako ty stíny, padat někam do nicoty mezi mrakodrapy, být všude a přitom nikde. Nebát se, protože kdybych zmizel, objevil bych se druhý den na tom stejném místě znova.
Prošel jsem svou betonovou krajinu až k samému okraji. Drátěný plot, který měl zřejmě odrazovat sebevrahy nebo nešikovné hlupáky, se houpal stovky metrů nad rušnou ulicí, vylomen, okolnímu hvízdajícímu větru napospas. I když dole nepohnul ani lístečkem, tady nahoře jste měli vždycky pocit, jako by se k vám blížila bouře, která vás ve vteřině svrhne dolů. Jindy zase vítr zrádně poplácával po zádech a našeptával lstivé myšlenky.
Co mě však na tom místě vždy přitahovalo, byl jeho paradox. Má krajina, vybudovaná z betonu a oceli, na první pohled kdekoho přesvědčila, že dokáže svého návštěvníka ochránit třebas i před hurikánem. Masy materiálu, který nezlomně zůstane stát na svém místě i kdyby svět končil. Naproti tomu když se posadíte na kraj její střechy a zrakem zabloudíte dolů, kde se jako mraveniště míhají ulice, auta, lidé spěchající z práce... Cítíte se jako nic. Jako malý skleněný ptáček na okraji stolu. Stačí sebemenší náraz a všechno skončí. Máte pocit, jako byste v té nicotě kolem zírali smrti do tváře jako lvovi za sklem.

To místo mě vždy přitahovalo svou děsivou krásou, jednoduchým a přitom tak bytelným vzezřením. Na druhou stranu se ani po letech nedokážu zbavit respektu, s jakým se nakláním přes okraje jeho náruče. Pod plotem, který nechrání, nýbrž jako prapor ve větru vám mává na cestu do neznáma.

Text

28. dubna 2020 v 19:34 | Eliott
fwegsdx

Kam dál